Na porod by se nemělo nahlížet jako na mezník, kde se na konci montážní linky rodí naprosto vyvvinuté miminko. Něco se už zrodilo během života v děloze, něco začne fungovat až později.


A co se děje dál?
Po desítky miliónú generací dochází k závažnému přechodu z naprosto živoucího prostředí uvnitř matčina těla do prostředí, které už tak živoucí není. Novorozencova těla se ze všech stran dotýká neživý, cizí vzduch. Ale i na to je připraven - matčino všedávající tělo je přece blízko. A od těch dob, co člověk chodí vzpřímeně a múže používat ruce, je blízko i ochranná náruč. To je přesně to místo, které novorozenec očekává. Cítí, že přesně tam patŕí. To, co prožívá, když je v náručí, je pŕijatelné pro jeho kontinuum, naplňuje to jeho současné potřeby a správně to pŕispívá k jeho vývoji.

Zpúsob jeho vnímání se velice liší od toho, jak bude jednou vypadat. neumí zařadit své dojmy z toho co je. Buď je to "správně" , nebo není. Požadavky jsou v tomto ranném stádiu velice přesné. Už jsme zmínili, že miminko neumí doufat v lepší časy, pokud je mu něco nepŕíjemné. Když maminka odchází, neví, že zachvilku zas přijde. Celý svět je najednou špatně. Vzniklá situace je nepŕijatelná. miminko slyší a příjmá vlastní pláč. maminka ten zvuk i jeho význam zná od nepaměti a stejně tak i každé dítě a dospělý, kteří jsou v doslechu, ale miminko jeho význam nezná. Cítí pouze, že je to nějakým zpúsobem pozitivní akce, kterou lze uvést věci na správnou míru. Tento pocit ale pomine, pokud necháte miminko plakat moc dlouho. Když nedojde k reakci, kterou má pláč vyvolat, nastává pro miminko totální pustina bez času a bez naděje...