V prvním období po porodu je novorozenec jeden velký vjem. Celé jeho vědomí pozostává z vjemú. Nemá schopnost myslet ve smyslu rozumovém, vědomé paměti, uvažování, či úsudku. Možná bychom mohli říct, že je tak vědomý, jako je vnímající. Ve spánku si je vědom svého stavu blaha, podobně jako dospélý, který je zvyklý spát s partnerem, vnímá, zda je partner přítomen, či není. Když bdí, je si daleko více vědom svého stavu, ale takovým spúsobem, který bychom u dospělého nazvali stále ještě podprahovým. V obou stavech je ve svém prožívání zranitelnější než dospělý, protože nemá žádné předchozí zkušenosti, podle kterých by mohl své dojmy hodnotit.

nedostatek smyslu pro plynutí času není pro miminko v děloze či v náručí nevýhodou. Cítí se prostě "správně"
Ale pro miminko, které není v náručí, je neschopnost zmírnit alespoň část svého utrpení pomocí naděje (která jak známo staví na smyslu pro čas) tou nejkrutější součástí údělu.

Jeho pláč proto vúbec nemúže obsahovat naději, i když funguje jako signál, který má úlevu přinést. Později, jak ubíhají týdny a měsíce a novorozenec si více uvědomuje, je schopen naději matně cítit, a pláč se stává úkonem spojeným s výsledkem, buď negativním, nebo pozitivním.
Dlouhé hodiny čekání však nejsou na počátcích vývoje smyslu pro vnímání času ulehčeny. Nedostatek předchozí zkušenosti zpúsobuje, že se novorozenci ve stavu touhy zdá čas nepřijatelně dlouhý.

Současnost si pro dítě udržuje kvalitu absolutna. je potřeba ještě ještě mnoha událostí, aby současnost mohla být nahlížena v kontextu časové osy a osobního hodnotového žebříčku.

Novorozenec, (tak jako guru) žije ve věčném Te´d. Novorozenec v náručí, je ve stavu blaha. Novorozenec mimo náruč žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru. Jeho očekávání se míchají s aktuálním stavem a vrozená, dědičná očekávání jsou překrývána (ne změněna, či zaměněna!) těmi, která mají základ ve vlastním prožívání. Míra, do níž se tyto dva druhy očekávání liší, udává vzdálenost, která bude dělit novorozence od jeho vrozeného potenciálu blaha.