Očekávání, se kterými přistupujeme k životu, se proplétají s pudy (např. sát, vyhýbat se zranění, lézt, plazit se, napodobovat). Pokud jsou okolnosti a očekávaná péče dostupné, naše sada sklonú začne vzájemně púsobit, tak ,jak ji k tomu zkušenosti našich předkú připravily. Když očekávané nenastane, opravné a kompenzační sklony se pokoušejí nastolit rovnováhu.
Lidské kontinuum múžeme tedy definovat jako posloupnost zážitkú, které odpovídají očekávaním a sklonúm lidského druhu v prostŕedí shodném s tím , ve kterém se tyto sklony a očekávání formovaly. Za vhodné prostŕedí nepovažujeme jen pŕírodní podmínky, ale i sociální uspoŕádání, které zahrnuje vhodnou péči a vhodné chování okolních lidí.

Kontinuum jedince je celek, přesto tvoŕí část kontinua rodiny, která je opět částí širší rodiny, společenství a kontinua druhu, stejně jako kontinuum lidského druhu tvoří součást kontinua celého života. Každé kontinuum má vlastní očekávání a sklony, které pramení z dlouhé formativní minulosti. Dokonce i kontinuum živých bytostí ze své zkušenosti očekává škálu vhodných faktorú v anorganickém okolí.

V žádné formě života není tendence vyvíjet se náhodná, ale sleduje vlastní zájmy. Míří k větší stabilite - tj. k větší rúznorodosti, a tím i přizpúsobivosti.

Podle těchto pravidel fungují i sociální systémy. Vysoce vyvinuta kultura - zpúsob života skupiny lidí, který naplńuje jejich sociální očekávání - múže mít jakoukoli z mnoha možných forem. Vnější znaky těchto forem lze snadno měnit, jejich základní principy jsou nejméně promněnlivé a v jistých základních bodech nutně identické. Vúči změnám bude taková kultura odolná, pokud jí předcházel dlouhý časový vývoj, tak jako je tomu u stabilních systémú v přírode.

Není zásadního rozdílu mezi naším čistě instinktivním chováním, s jeho sklony a očekáváním, a naším stejně instinktivním očekáváním vhodné kultury. Takové, ve které múžeme rozvíjet své sklony a uspokojovat očekávání - nejdříve vhodné péče v novorozeneckém věku a postupně (přizpúsobivějšího) zpúsobu péče - celé řady podmínek, jimž jsme schopni, ochotni a připraveni se přizpúsobit.

Role kultury v lidském životě je stejně legitimní, jako role jazyka. Obojí se rozvíjí na základě ohlasu okolí. Dítě rozvíjí své sociální chování uprostřed očekávaných vlivú a příkladú, které mu ukazuje jeho společnost. Vrozená tendence ho také pohání, aby dělalo to, co vnímá, že od něj lidé okolo očekávají. A osoby v jeho okolí mu zřetelně dávají najevo, co od něj očekávají v souladu s kulturou. Učení je proces, během kterého se naplňují očekávání jistého druhu informací. Tyto druhy se množí v konečném komplexním řádu, stejně tak, jako vzorce řeči.

Kulturní systém dobra a zla je schopen života pouze tehdy, pokud jeho základ odpovídá normám našich očekávání, tak jak je chrání a předává smysl jedince pro kontinuum. Ten je podněcován spokojeností a udržován ve správném kurzu přirozeným odporem, který roste s tím, jak se blíží patřičné hranice. V rámci základních parametrú se mohou specifické detaily takového systému donekonečna obměňovat - tak vzniká dostatek prostoru pro individuální či kmenové rozdíly.