Jak vědí síly tvořící člověka předem, co bude potřebovat? Toto tajemství spočívá ve zkušenostech. Řetězec skušeností, který připravuje člověka na jeho pobyt na zemi, začíná v dobrodružstvích prvního jednobuněčného organismu. V jaké byl teplotě, jaké bylo složení jeho okolí, dostupná výživa, zda změny a narážení na jiné organismy či příslušníky vlastního druhu byly předány potomkúm. Na základě těchto dat, dále předávaných zpúsoby, jež jsou vědě zatím z věčší části neznámé, velice pomalu, docházelo ke změnám, a ty po velice dlouhé době vytvořili rúznorodost druhú. které byli schopny přežít a rozmnožovat se, protože se s okolím vypořádali rúznymi spúsoby.

Když se systém obměňuje, stává se komplexnějším a zřetelněji se přizpúsobuje větší rozmanitosti okolností. Vždy je pak výsledkem jeho lepší stabilita. Život sám je méně ohrožen přírodními katastrofami. I kdyby byla celá jedna forma života setřena z povrchu zemského, existuje mnoho dalších, které budou dál žít. Souběžně pracovaly v každé formě a v každé části všech forem stabilizující síly, které využívaly údajú ze zděděných zkušeností i ze všech kontaktú s okolím a vytvářeli vybavení ještě komplexnější, tak aby se potomci mohli ještě lépe vypořádat s tím, co je potká. Struktura každého jedince tak tedy byla odrazem zážitkú, o kterých předpokládá, že ho potkají. Zážitky, které mohl tolerovat, byly definovány okolnostemi, na které se adaptovali jeho předci.

Pokud se vyvíjející organismus formoval v prostředí, kde teplota nikdy nepřestoupila 50 st. C ani nikdy neklesla pod 7 st. C na více než pár hodin, byla následující forma schopna téhož; ale nebude schopna lépe než její předchúdci zachovat si svúj stupeň blaha, pokud bude vysavena nadměrně dlouhým periodám na hranicích odolnosti. Železné zásoby by se vyčerpaly, a pokud by se nedostavila úleva, došlo by k uhynutí jedince, či druhu. Pokud chceme vědět, co je správné pro daný druh, je nutné znát jeho vrozená druhová očekávání.
Kolik toho víme o vrozeném očekávání člověka?